Začal nový den a opět jsem musel pracovat z domova. Udělal jsem snídani, odvedl dcerku do školky, pustil pak počítač a mezi tím si udělal kafe. Nadšení mě nějak začalo opouštět při představě toho, že zase celý den budu civět do obrazovky, ve Sketch a Whimsical posouvat boxíky a na Zoom callech se tvářit vesele.
„Už mě to sere“, honilo se mi hlavou při hledání toho správného tlačítka ve Sketch Runner. Usrkl jsem studené kávy, vstal a šel se projít po bytě. Přemýšlel jsem. Díval jsem se kolem sebe a hledal vhodné místo. „Tady by to šlo … nebo tady“, říkal jsem si při pohledu na hole zdi v kuchyni a chodbě.
Hledal jsem totiž místo, kam bych mohl nalepit papír, na který bych mohl volně kreslit své myšlenky a nemusel u toho sedět, z čehož už mě stejně neskutečně tlačil zadek. Nebyl jsem si jist co s tím. Naštěstí mě z toho mého zoufalství nakonec vysvobodila manželka. Už se nemohla dívat na muj utrápený obličej a dovolila nám mít v chodbě zeď na kreslení.
Přečíst celé