Být designérem je skvělé, ale náročné

Jaký je designérův život

Pro hodně lidí může být zajímavé být designérem. Děláme zajímavou práci, bereme celkem fajn peníze a mnohdy děláme užitečné věci.

Samozřejmě je jasné, že když byste se různých designérů zeptali na jejich život, vždy byste se dozvěděli něco trochu jiného. Já si dovolím poskytnout svůj pohled.

Nebudu si na nic hrát – jsem jen obyčejný designér, cítím se jako normální člověk a žiji úplně normální život:

• Mám rodinu.
• Žijeme v bytě.
• Platím daně.
• Bojím se, že přijdu o práci.

A tak dále.

Stejně jako většina lidí musím řešit problémy každodenního života jako je:

• Netekoucí voda v domě,
• Drahé máslo,
• Dlouhé fronty v obchodě,
• Hluk od sousedů.

Když se ale podívám na to, jak žijí někteří mí známí nebo třeba rodiče, můj život se od toho jejich přeci jen trochu odlišuje. Například vnímám, že:

• Musím mnohem víc studovat a učit se nové věci – náš obor se neskutečně rychle mění a rozvíjí.
• Má mysl je neustále bombardována myšlenkami a nápady. Musel jsem se naučit vše zaznamenat, abych mohl vůbec spát.
• Mohu navštívit různá zajímavá místa a potkat zajímavé lidi. Například v rámci uživatelského výzkumu vidím, jak vypadá život z různých stran a například z mé rodiny zatím nikdo nebyl v USA.
• Neustále sleduji svět kolem sebe. Nenechávám jej jen tak plynout, ale učím se z něj a beru si z něj inspiraci.

V životě nemám nic jistého a dělám tedy vše pro to, abych co nejlépe zabezpečil rodinu a dělal smysluplné věci. (Jak jsem se zamyslel například v článku Jako designér chci dělat smysluplné věci.)

V poslední době si také více všímám, že možná trpím lehkou pracovní deformací. Určitě se nerozzlobím nad nevhodně navrženým formulářem (jen si trochu povzdechnu, že je škoda, že se designér do své cílové skupiny lépe nevcítil). Začal jsem si ale hodně vybírat, než něco koupím, protože:

• Svět je plný nejrůznějších věci a všude nás bombarduje reklama i na neužitečné nesmysly.
• Hodně věcí jsou nepoužitelné sračky, které opravdu nestojí ani za povšimnutí.
• Chci mít život trochu jednodušší a nechci přemýšlet nad tím, které z těch 12 tlačítek kávovaru udělá obyčejné kafe.

A tak podobně.

Jsem rád, že jsem designér. Baví mě řešit zapeklitosti, spolupracovat s dalšími lidmi, inspirovat je a učit se od nich. Samozřejmě vše má svůj rub a líc a podle mě design není vůbec jednoduchá profese.

Někdy to není procházka růžovým sadem

Než jsem se vlastně vydal na dráhu designéra, pár profesí jsem si na vlastní kůži vyzkoušel (hlavně během studií). Například jsem dělal:

• Obsluhu ve fast-foodu,
• Pomocnou sílu ve skladu,
• Číšníka,
• Programátora,
• Stěhováka.

Všechny profese mají vždy svá specifika, požadavky a nároky.

Design podle mě není pro každého, protože:

• Vyžaduje velkou zodpovědnost.
• Vyžaduje značně víc proaktivity, komunikačních dovedností, atd.
• Často budete s někým vyjednávat a dělat rozhodnutí, která vám nebudou vždy po chuti.
• Budete se muset naučit neustále přijímat nejen pozitivní zpětnou vazbu.
• Můžete být někdy docela psychicky vyčerpaní.
• Musíte mnohdy řešit otázky etiky nebo morálních zásad.

Když nad tím tak přemýšlím, jsem někdy poměrně dost pod stresem a tlakem, cítím obavy a někdy i úzkost. Samozřejmě to není takové, jako když jsem před zkouškou z ekonomie málem pozvracel. Bývám ale někdy ale opravdu psychicky vyčerpaný a říkám si, že bylo možná lehčí pracovat na poště a během 12 hodinové směny dávat 10 kilové balíky na balicí linku.

Běžně se ve své práci musím:

• Dělat různá rozhodnutí.
• S lidmi vyjednávat a přesvědčovat je.
• Chovat „politicky korektně”.
• Bohužel často i přetvarovat.
• Inspirovat a motivovat ostatní k dosahování více než dobrých výsledků.
• Přijímat věci tak jak jsou, i když s nimi zcela nesouhlasím.

A tak dále. Občas se dostávám na hranice svých zásad nebo do situací, které pro mě jako introverta nejsou zrovna lehké.

Nestavím sice rakety do vesmíru nebo auta. Nikdo asi neumře, pokud tlačítko posunu o 2 pixely doprava. Nicméně má práce může mít značný vliv na úspěch společnosti a tedy i na mě nebo mé kolegy.

Zároveň je potřeba si uvědomit, že dost mé práce končí někde v šuplíku (o čemž jsem se zamýšlel například v článku V hloubi designového šuplíku) a někdy si říkám, co jsem měl udělat jinak – co jsem měl udělat lépe.

Cítím tlak na neustálé dodávání lepších výsledků, posouvání hranic možného a na perfektní fungování.

Dělám, co mě baví

I přes to všechno mě má práce hodně baví a naplňuje. Cítím se užitečný a vidím, že má práce dává smysl a lidem pomáhá. (A že jim přináší nějakou hodnotu.)

Možná to zní idealisticky, ale i přes to, že vlastně často pouze šoupu boxíky, mám v dnešním digitálním světě možnost ten svět alespoň trochu zlepšit.

Někdy si taky říkám, že si za dost komplikací mohu vlastně sám. Chci totiž svou práci odvádět alespoň na 100 % a tak toho dost řeším a snažím se. Na druhou stranu, i když to je někdy těžké, beru to jako součást našeho řemesla a jako výzvu. A já miluji výzvy – hlavně pokud dávají smysl a stojí za to je absolvovat.