Zásady designera a jeho etický a morální kodex

Jděte za svým cílem

Proč se věnujeme designu? Máme touhu tvořit? Předpokládám, že chceme dělat něco smysluplného a užitečného. Pak ale nechápu, proč lidé často ignorují potřeby lidí, lidská omezení, atp. A proč se dostatečně nevzdělávají.

Před nástupem do GoodData se mě Huber Palán zeptal na mé cíle. Když bych se po 5 letech ohlédl. Odpověděl jsem mu, že chci pomáhat lidem a dělat užitečné věci. A proto třeba daruji krev.

Mám svůj cíl. A jako designer jej mohu naplňovat. Především návrhem produktů, které budou lidem sloužit a pomáhat jim.

Tvůj kód může být elegantní, ale pokud nesplnil zadání, tak, kurva, nefunguje. http://t.co/YL1xGwgXIh cc @zdrojak

— Luboš Račanský (@banterCZ) February 18, 2014

Podobně jak zmiňuje tento tweet – můžete mít pixel-perfect visuální design u vašeho produktu. Ale pokud nebude užitečný, lidé se v něm nevyznají a nebude plnit jejich cíle, nebudou ho používat. A bude to jen další sračka.

Všichni lidé by měli jít za svým cílem. Proto by měl být cíl designera v souladu s užitečným a kvalitním produktem. Který lidem usnadní život v dnešním složitém světě.

Velice mě nadchla idea Viktora Papanka – investovat 10 % svého času návrhu produktů pro potřebné. Například Björn Weckström, nejslavnější finský návrhář šperků, na rok opustil své zaměstnání a navrhoval přístřešky pro přežití ve Východní Africe pro lidi, kteří to skutečně potřebovali.

Zásady pomáhají s rozhodováním

Držet se v životě svých zásad je velice důležité. A cením si lidí, kteří tak činí. Bohužel je jich velice málo. I designer by měl mít své zásady.

Abych se držel svého cíle, definoval jsem několik bodů, za kterými si stojím. Například:

• Navrhovat produkty, které dávají smysl a řeší konkrétní problém.
• Nedělat v designu radikální ústupky. Jen když je to opravdu nutné.
• Ověřovat a vyhodnocovat svá designová rozhodnutí. Čím častěji, tím lépe.
• Neustále se vzdělávat.
• Svědomitě odvádět alespoň 100% práci.

Občas se stává, že musím své zásady porušit. Jsem idealista a svět ideální není. Pokud však stále naplňuji svůj cíl, mohu s tím žít. Jinak bych si hledal jiné zaměstnání.

Je smutné, kolik lidí se dnes považuje za dalšího Steva Jobse. A pro svůj úzký pohled do světa vypouští sračky. Ano, sračky. Nedají se používat, nikomu prokazatelně nepomáhají. A stále si tito lidé myslí, že dělají skvělé věci.

Etika designu

Když jedna sportovní sázková kancelář začala hledat designera, všiml jsem si na Twitteru několika zmínek o tom, že designer přeci nebude přesvědčovat lidi k sázení.

Já osobně znám dost lidí, kteří na sport sází. Pravidelně sledují sportovní výsledky a sázení je pro ně jistá dávka adrenalinu. Baví je to a mnoho z nich se tím i živí. Sám jsem také sázel. Ze stejných důvodů.

Dělat produkt pro tyto lidi by byla určitě radost. Ale přesvědčovat lidi, kteří se ve sportu nevyznají a mohou tak snadno přijít o peníze? Jak známo, pokud ztratím, snažím se to vyhrát zpět. Více riskuji a rychle přijdu o další peníze.

Nedávno jsem si procházel zápisky z kurzu Design for Engagement – How to Design So People Take Action od Susan Weinschenk. A uvědomil jsem si jednu věc.

V kurzu je, mimojiné, například lekce popisující efekt Anchoring. O tomto efektu se také zmiňuje Daniel Kahneman ve své knize Thinking, Fast and Slow. Zkráceně jde o následující: pokud lidé uvidí určité číslo, zůstane jim v hlavě a posuzují podle něj další čísla. Nižší hodnoty tedy vypadají jako přijatelnější.

Podobných způsobu existuje hodně. Jsou založené na fungování lidského mozku. A dokáží nás přimět k rozhodnutí. Někdy se jím také říká Dark Patterns. A často se zneužívají v obchodu a marketingu.

Věřím, že spousta podobných praktik může pomoci lidem v rozhodování. Jako designeři jich ale nemůžeme zneužívat. Nemůžeme lidi nutit do něčeho, co ve skutečnosti nechtějí.

Design nesmí lidem ublížit

Jak říká Viktor Papanek ve své knize: „Americká auta jsou nejlepší stroj na zabíjení. Hned po vynálezu kulometu.“ V době psaní jeho knihy totiž ročně umřelo 50 000 lidí v souvislosti s automobily. A jejich špatným designem.

Jak mohou lidé žít s vědomím, že v důsledku jejich nedostatečně kvalitní práce někdo umřel? Může si takový člověk vůbec říkat designer?

Teď se opět krátce vrátím k návrhu raketových systémů, které jsem zmínil v úvodu. V GoodData pracoval člověk, který tyto systémy programoval a zvyšoval jejich přesnost. Až do okamžiku, kdy je firma pochválila za efektivní výsledky. V ten moment ze společnosti odešel. Nemohl žít s pocitem, že jeho práce zabíjí lidi.

V případě systému na rakety to může sloužit dobré věci – mít svět bezpečnější. Avšak v dnešním světě jsou zbraně často zneužívané – prodávají se teroristům. A umírají tak nevinní lidé. Opravdu byste šli takový systém navrhovat?

Nesmíme do světa vypustit produkt, který může člověku ublížit. Představte si situaci, že kvůli vašemu produktu někdo přijde o práci. A dostane se tak do existenčních problémů. Nebo naruší jejich pozici v rodině – jako v případě Bobbi Duncan, o které mluví Mike Monteiro v přednášce How Designers Destroyed the World.

Naše profese je o tom, pomáhat lidem a dělat jejich život jednodušší. Ne jej ničit a ohrožovat jej.

Designeři, zamyslete se

Až opět zasednete ke stolu a budete chtít začít, nebo pokračovat, s designem, zkuste se krátce zamyslet nad svou prací a odpovědět na několik otázek:

• Čeho chcete v životě dosáhnout? Děláte pro to dost?
• Baví vás práce, kterou děláte?
• Jak vnímá společnost a kolegové vaší pozici?
• Dostatečně se vzděláváte a ověřujete svá designová rozhodnutí?
• Pomáhá daný produkt v životě lidí? Jak moc a v čem?

Každý se samozřejmě může nadchnout pro různé věci. A projekt může z počátku dávat určitý smysl. Musíme se tedy také zamyslet nad tím, jestli má společnost stejný pohled a jak vnímá naší úlohu.

Pokud cítíme, že děláme nesmyslný produkt nebo jej nedokážeme dělat správně, je potřeba to včas říct. Nemůžeme se nechat tlačit do návrhu něčeho, co porušuje naše cíle, zásady a etické a morální principy. A co může potencionálně ublížit lidem. Raději věnujme svou energii do smysluplnějších věcí!